Apropos Architects

 

2018 Kultura Urbanismus Veřejné Vzdělávací

Sad obětí komunismu

Návrh památníku obětem komunismu,
Praha, Brusnice, Česká Republika, 2018 

Ing. arch. Tomáš Beránek, Ing. arch. Michal Gabaš

Libreto

Období bezprostředně po druhé světové válce patří k jednomu z nejdramatičtějších v historii našeho národa. Komunistický puč v únoru 1948 nastolil režim, který měl obyvatele bývalého Československa na následujících 40 let uzavřít za zdi nedemokratického státu.

Především první roky po komunistickém převratu patřily k nejtvrdším v naší historii a komunistický režim lidem diktoval naprosto vše – jak se má žít, co si mají myslet, jakým směrem se mají ubírat.

Kdokoliv, kdo se systému vzepřel byl „napraven“ a nebo „odpraven“.

40 let vlády komunistické strany na našem národě zanechalo jizvy, které se dodnes nezahojily a které nadále ovlivňují naše životy. Je tedy nezbytné na tuto temnou část naší historie nezapomenout.

„Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ George Orwell

Sad obětí komunismu je připomínkou té doby, tichou pietou za utrpení obětí bezohledné nenávisti, kterou mezi nás komunismus vnesl a ponaučením pro generace příští.

Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.“ The life of reason I., George Santayana

Základním konceptem návrhu jsou dvě cesty vinoucí se sadem. Cesta komunismu a cesta demokracie. Stejně jako český národ po roce 1945 má návštěvník při vstupu do sadu možnost volby, kterou cestu si vybere. Stejně jako český národ je ale návštěvník směřován vstoupit do nesvobodného labyrintu komunismu, ze kterého je velmi obtížné opět vystoupit.

Cesta komunismu je tvořena labyrintem přímých cest, úzce sevřených mezi cihelnými zdmi, které jsou mezi sebou propojeny do tvaru křížů se slepými konci. Tyto zdi omezují rozhled do okolí, nutí procházejícího pohybovat se předem určeným směrem a navozují úzkostlivý stísněný pocit – stejný jaký pociťovali obyvatele komunistického Československa, žijící v nesvobodném režimu.

Na konci každé chodby prosvítá okolní sad skrze otvory v cihelné stěně. Návštěvník tak pocítí dotek svobody, je mu umožněn krátký nádech. Jedná se ale o slepou nikam nevedoucí uličku. Cestu ven z labyrintu je nutné hledat jiným směrem.

Uprostřed památníku se zdi na moment rozestoupí do volnějšího prostranství – kvetoucí louky se stromem – lípou. Jedná se o symbol uvolnění režimu – jaro roku 1968. Iluze svobody ale trvá pouze chvilku, cesta dále vede labyrintem úzkých sevřených stěn.

Celá forma na sebe navazujících, zahloubených křížů zároveň v celkovém měřítku sadu symbolizuje jizvy vryté do tkáně naší země.

Cesta demokracie představuje volnou pěšinu svobodně se linoucí sadem. Její začátek je při vstupu do sadu obtížné objevit – je skrytá za snadno přístupnou cestu nesvobody. Návštěvník si její přítomnost uvědomí většinou až v zajetí cesty komunismu skrze škvíry a mezery mezi cihlami, kterými je do volných prostranství demokracie vidět.

Pohyb ve svobodné části sadu není omezen – návštěvníci se mohou volně procházet po mlatové stezce a nebo po trávě. V této části sadu je navrženo i jezírko – biotop určený k osvěžení během horkých letních dní.

Demokratická cesta je na tu nesvobodnou bezprostředně napojena a návštěvník tak může dojít až k cihelným stěnám odkud shora vidí na lidi pohybující se v hloubi zajetí nesvobody.

Na vnější straně zdí labyrintu jsou vepsána jména a osudy konkrétních obětí nedemokratického režimu z let 1948 – 1989 – Milady Horákové, kněze Josefa Toufara, letce RAF Josefa Brykse a dalších. Jejich pravdivé příběhy se dozvídají pouze návštěvníci památníku pohybující se ve svobodné části sadu. Ti návštěvníci, kteří se pohybují v zajetí úzkých uliček labyrintu o obětech komunistického režimu neví a jejich osudy a pravdivé příběhy jsou tak skryty.

V sadu je historická zkušenost každé země, jež si prošla obdobím oblouznění komunismem, zastoupena stromem, který ale roste, vzkvétá a plodí jen v podmínkách, které poskytuje demokracie.

Samotný labyrint je postaven z archetypálního materiálu, který se odjakživa na stavbu zdí používal – keramických pálených plných cihel. Zároveň zděné stěny odkazují na barokní opevnění, které na tomto místě kdysi stálo a jehož zbytky v podobě bašty XII Panny Marie zde nalezneme dodnes.

Na podlahu stezek uvnitř jednotlivých křížů jsou rovněž použity cihly. Vnitřek labyrintu tak dostává monotónní rytmizující nádech, ve kterém člověk snadno ztratí chápání měřítka.

Samotný sad je na své okolí napojen dvěma vstupy – z východu od ulice U Brusnice a ze západu od křížení ulic Patočkova a Střešovická. Cesty demokracie a komunismu je tak možné projít oběma směry.

Další projekty